Dramatická výchova a její různé podoby mne baví čím dál víc a věřím, že mají ve výuce své místo. Není tedy divu, že když mám příležitost, vrhám se na různé semináře a workshopy s touto náplní.
Rozhodně doporučuji všem učitelům zažít nějakou formu divadelní improvizace - já měla tu možnost zažít si ji díky skvělému Tomáši Kováčovi, který učí na ZŠ KLAS v Pardubicích, ale má vystudované JAMU a zároveň je aktivní v Apple podpoře a využívání iPadu ve výuce.
Skvělé jsou v tomto ohledu workshopy v Ateliéru živé pedagogiky, kde stojí za to např. Základy dramatické výchovy Radka Marušáka, jakož i mnohá další témata.
Proč se o tom tak dlouze rozepisuji? Příběh, to je prostě způsob, jak lidský mozek nejlépe zpracovává a přijímá informace. Ačkoliv chceme v dějepise rozvíjet u žáků historické myšlení, nerada bych ve výuce rezignovala na příběhy. Jenže někdy se jako učitelé k dramatické výchově musíme trochu prokousat, ne každý z nás to má v krvi nebo se bojíme časové náročnosti takových hodin. Proto bych vás v tomto článku ráda seznámila s nápadem, jak využít japonské divadlo KAMISHIBAI. S laskavým svolením Jany Šenkýříkové, jejíž workshop jsem měla možnost zažít na ústeckém Učitelingu, posílám tento nápad dál.
Oč jde?
- Zkrátka - prodejci cukrovinek jezdili se svým zbožím na kole po ulicích. Na kole ale měli i dřevěné divadlo, v němž se ukrývala pohádka. Nejprve prodejce ťukáním na dřívka svolal své malé posluchače, pak začal vyprávět pohádku (třeba o ovečce). Když to bylo nejvíce napínavé, dvířka malého divadla se zavřela a začal prodej sladkostí. Až poté, co si u něj něco koupili, se jeho malí posluchači dozvěděli konec příběhu.
Na obrázcích vidíte takové, které pro Janu vyrobil její manžel. Jsou různé možnosti, jak na to, a na YouTube najdete spoustu návodů. Dokonce se můžete plácnout přes kapsu, domluvit se s prvním stupněm a pořídit nějaké divadlo od Pasparty, kde lze koupit i hotové příběhy pohádek pro menší děti. Ať tak či tak, je důležité dbát na:
- stabilitu
- dvířka
- otvor z boku a z vrchu, kvůli postupnému vyjímání částí příběhu
- ideálně mohou být záda divadélka otevřená, protože na zadní část obrázků lze psát to, co by měl vypravěč říkat
- dodržet formát pro papír A5, A4 nebo A3.
Co s tím ve výuce?
- který vznikne na základě připravených informací prací ve skupině, s tím, že podle kritérií každý člen skupiny vytvoří jednu A4 pro příběh. Vyprávět může pouze jeden člen skupiny nebo se mohou střídat.
- bojíte se kreslení? Schovejte si časopisy, nebo v případě dějepisu vytiskněte tematické články z Encyklopedie či Časostroje a nechte děti tvořit koláže a pouze dokreslovat, tak je osvobodíte z jejich představy, že pokud nekreslí dokonale, nebudou kreslit vůbec (mluvím z vlastní zkušenosti, vážně kreslit neumím)
- můžete tak pojmout i třídnické hodiny (my třeba měli zcela bezpečné téma pro svou skupinu - oblíbená destinace). Nechte skupiny jejich téma vybrat z nabídky a bude to ještě lepší.
- může to být pouze začátek příběhu, jehož části zase žáci dotvoří s pomocí kritérií ve skupinách.
- Jana nám ukázala, jak s divadlem pracovala z pozice učitele při opakování konkrétního tématu. Používala přitom takový obrazový materiál, s nímž se žáci během předchozí práce setkali.



Komentáře
Okomentovat