Divadlo Kamishibai ve výuce nejen dějepisu - inspirace od Jany Šenkyříkové

Dramatická výchova a její různé podoby mne baví čím dál víc a věřím, že mají ve výuce své místo. Není tedy divu, že když mám příležitost, vrhám se na různé semináře a workshopy s touto náplní. 

Rozhodně doporučuji všem učitelům zažít nějakou formu divadelní improvizace - já měla tu možnost zažít si ji díky skvělému Tomáši Kováčovi, který učí na ZŠ KLAS v Pardubicích, ale má vystudované JAMU a zároveň je aktivní v Apple podpoře a využívání iPadu ve výuce. 

Skvělé jsou v tomto ohledu workshopy v Ateliéru živé pedagogiky, kde stojí za to např. Základy dramatické výchovy Radka Marušáka, jakož i mnohá další témata. 

Proč se o tom tak dlouze rozepisuji? Příběh, to je prostě způsob, jak lidský mozek nejlépe zpracovává a přijímá informace. Ačkoliv chceme v dějepise rozvíjet u žáků historické myšlení, nerada bych ve výuce rezignovala na příběhy. Jenže někdy se jako učitelé k dramatické výchově musíme trochu prokousat, ne každý z nás to má v krvi nebo se bojíme časové náročnosti takových hodin. Proto bych vás v tomto článku ráda seznámila s nápadem, jak využít japonské divadlo KAMISHIBAI. S laskavým svolením Jany Šenkýříkové, jejíž workshop jsem měla možnost zažít na ústeckém Učitelingu, posílám tento nápad dál.

Oč jde?

"Jak souvisí jízdní kolo, cukrovinky a ovečka?" To byla otázka, na kterou jsme na workshopu hledali odpověď... A našli jsme ji v japonském divadle Kamishibai, které mělo svého času v Japonsku dlouhou tradici. 

• Zkrátka - prodejci cukrovinek jezdili se svým zbožím na kole po ulicích. Na kole ale měli i dřevěné divadlo, v němž se ukrývala pohádka. Nejprve prodejce ťukáním na dřívka svolal své malé posluchače, pak začal vyprávět pohádku (třeba o ovečce). Když to bylo nejvíce napínavé, dvířka malého divadla se zavřela a začal prodej sladkostí. Až poté, co si u něj něco koupili, se jeho malí posluchači dozvěděli konec příběhu.

Není to loutkové divadlo, protože pracuje vlastně jen s A4 či A3 formátem čtvrtky, na kterou se kreslí části příběhu. Samozřejmě potřebujete hlavně rám, ale vystačíte si v pohodě s jedním pro celou třídu.

Na obrázcích vidíte takové, které pro Janu vyrobil její manžel. Jsou různé možnosti, jak na to, a na YouTube najdete spoustu návodů. Dokonce se můžete plácnout přes kapsu, domluvit se s prvním stupněm a pořídit nějaké divadlo od Pasparty, kde lze koupit i hotové příběhy pohádek pro menší děti. Ať tak či tak, je důležité dbát na:

• stabilitu
• dvířka
• otvor z boku a z vrchu, kvůli postupnému vyjímání částí příběhu
• ideálně mohou být záda divadélka otevřená, protože na zadní část obrázků lze psát to, co by měl vypravěč říkat
• dodržet formát pro papír A5, A4 nebo A3.

Můžete ale i použít jednoduchou šablonu na malé Kamishibai divadlo z papíru. Dá se nají na netu a vypadá třeba takhle.

Co s tím ve výuce?

To je právě ta krása - jakmile máte takto zajímavou, leč jednoduchou pomůcku a výtvarnou formu, můžete si vzít jakékoliv téma, zadat kritéria, dodat materiál a začít tvořit a vyprávět.

1) Vyprávějte příběh

• který vznikne na základě připravených informací prací ve skupině, s tím, že podle kritérií každý člen skupiny vytvoří jednu A4 pro příběh. Vyprávět může pouze jeden člen skupiny nebo se mohou střídat.

2) Kreslete nebo tvořte koláže

• bojíte se kreslení? Schovejte si časopisy, nebo v případě dějepisu vytiskněte tematické články z Encyklopedie či Časostroje a nechte děti tvořit koláže a pouze dokreslovat, tak je osvobodíte z jejich představy, že pokud nekreslí dokonale, nebudou kreslit vůbec (mluvím z vlastní zkušenosti, vážně kreslit neumím)

3) Téma nemusí být nutně jen oborové

• můžete tak pojmout i třídnické hodiny (my třeba měli zcela bezpečné téma pro svou skupinu - oblíbená destinace). Nechte skupiny jejich téma vybrat z nabídky a bude to ještě lepší.

4) Vyprávějte vy

• může to být pouze začátek příběhu, jehož části zase žáci dotvoří s pomocí kritérií ve skupinách.

5) Opakujte příběhem

• Jana nám ukázala, jak s divadlem pracovala z pozice učitele při opakování konkrétního tématu. Používala přitom takový obrazový materiál, s nímž se žáci během předchozí práce setkali.

Zpětná vazba

Když jsme si na workshopů postupně předváděli své výtvory, Jana nás vyzvala k docela jednoduché zpětné vazbě. Hned po představení jsme měli něco na výtvoru i přednesu ocenit, následně jsme měli dát skupině nějaké doporučení na příště. Super bylo, že jak jsme zpětnou vazbu dávali mezi jednotlivými představeními, mohly na ni reagovat i pozdější skupiny a jaksi v přímém přenosu své představení vylepšit. Taková zpětná vazba ukazuje, že se díky dílčím pokusům může zlepšovat celá třída jako celek, a podporuje radost celé třídy z díla každé skupiny (místo soutěžení).

Proč to vyzkoušet?

Já vím, jde to trochu proti všem těm technologiím. A já je používám vážně ráda. Ale možná právě proto, že je to tak "oldschool", by mohlo být KAMISHIBAI ve vaší výuce úspěšné, když je zařadíte.

U jakékoliv tvorby dobře funguje, když máte vymezené hranice, v jakých se má tvorba odehrávat a zároveň dostatečnou svobodu pro ztvárnění. 

A já už se vážně těším, až mi můj tatínek dle zadání první Kamishibai vyrobí (bohužel by mu teď v garáži kvůli mrazu neschlo dobře lepidlo, tak musím vydržet). Úplně už vidím, kde bych to použila. Možná také konečně ještě více využiji obrazové přílohy Časostroje, třeba vystřihovánky s gladiátory starověkého Říma, ty si o to vyloženě říkají...